PÁSMO #4 / Jiné vize 2016

Kurátorský výběr soutěžní sekce Přehlídky filmové animace a současného umění v Olomouci Jiné vize byl veden dvěma do značné míry protichůdnými záměry: na jedné straně představit nejvýraznější díla, která v dané disciplíně v posledním roce a půl vznikla, na druhé straně naznačit obecnější tendence, s nimiž se tu můžeme setkat. Můžeme-li totiž v uskutečněných ročnících přehlídky pozorovat jakousi emancipaci, pak v tom smyslu, že mezi účastníky narůstal počet umělkyň a umělců, kteří ač neabsolvovali filmová studia, vyjadřovali se různými podobami promítaného obrazu. Posledním ročníkům takovéto osobnosti již zcela dominovaly. Přičítat to můžeme především nebývalé dostupnosti technologií a rychlosti, s níž se díla vytvořená s jejich pomocí šíří.

Dostupnost a rychlost přitom nejsou pouze předpoklady vzniku takovýchto děl, ale zároveň i jejich nejvlastnějšími náměty. Nesejde na tom, zda se tvůrci vyjadřují filmovým esejem, digitální animací nebo zda zaznamenávají živou akci, všichni bez výjimky reflektují svou situaci umělkyň a umělců v době extrémní konektivity a disponibility. A tyto jevy je spojují, ať už k nim přistupují vstřícně, když letmými pohyby kamery, nelineárním střihem a expanzivními postprodukčními zásahy přitakávají změnám vědomí v současné ekonomice imateriální práce, nebo jsou k nim rezervovaní, když se dlouhými statickými záběry navracejí někam k jejím prapočátkům.

Tomuto záměru bylo podřízeno i uspořádání filmového pásma, v jehož rámci jsou jednotlivá díla na přehlídce prezentována. K historickým předpokladům naší současné situace odkazují práce prvních dvou autorů: Dominika Gajarského a Daniela Pitína. Pod povrchem estetiky avantgardní fotografie v případě Gajarského a moderní architektury u Pitína se totiž skrývají zcela soudobé otázky postkolonialismu a sítěmi propojeného světa. Následující, žánrově zcela odlišný snímek – filmový esej Zbyňka Baladrána – s Pitínovým filmem spojuje užití dramatické filmové hudby, jež podkresluje dokumentární záběry odhalující symbolické násilí ztělesněné médiem filmu.

Střední část pásma je věnována tématům spojeným s destabilizací hranic mezi člověkem a jeho okolím, ať už je tvořeno nejmodernějším technologickým rozhraním, nebo archaickými geologickými vrstvami. Jan Brož a Barbora Kleinhamplová ve své digitální animaci ukazují člověka zredukovaného na dvě soupeřící imaginární postavy cévního a krevního oběhu, které odpovídají počítačovým sítím vedoucím k jejich zhroucení. Podobně Barbora Švehláková nechává morfovat lidské tělo, aby ukázala, jak se toto nejen v moderní kartografii proměňuje v pouhou informaci, která slouží k uskutečňování volby. Tělo jako předmět magických a lékařských technik zase ukazuje video Miroslavy Večeřové a Pavla Příkaského. Lucie Rosenfeldová pak vede analogii mezi tím, jak se hledají společné podmínky vztahů mezi lidmi a jak se totéž řeší v počítačových programovacích jazycích. Martin Zvěřina zase destabilizuje vztah uměleckého díla jak k jeho inspiračním zdrojům, tak k materiálu jeho původu. Spojovalo-li Baladrána s Pitínem použití filmové hudby, pak všichni zúčastnění střední části pásma pracují se zesílenými ruchy, které jejich virtuálním obrazům dodávají účinnost skutečných předmětů a intenzifikují prožitek tělesnosti diváků.

Závěrečná dvě videa, filmové akce Tatiany Nikuliny a Filipa Dvořáka, oproti tomu používají výhradně kontaktní zvukovou stopu. I ony se však vztahují k tématům věcnosti a práce. Nikulina nechává své postavy v akcích na pomezí módní přehlídky a folklórního rituálu nakládat s předměty jako s činnými aktéry a Filip Dvořák podobně rituálním způsobem provádí nekonečnou a nesmyslnou činnost, když za svitu svíčky pečlivě vyřezává zápalku. Pásmo končí zhašením svíčky, podobně jako filmová projekce končí zhasnutím promítačky.

Karel Císař